1. Titul

Autor: Juraj Zaťko | 7.9.2015 o 21:07 | (upravené 8.9.2015 o 11:58) Karma článku: 3,87 | Prečítané:  607x

Dopadlo to dobře. Ukončil jsem vysokou školu a obdržel diplom. Svět mi prý leží u nohou, ale pochybuji o tom. Při studiu jsem pořád poslouchal, jak je moje škola k ničemu.

Na pedagogiku se hlásí jenom pitomci, kteří se nedostali na lepší. Kdybych měl pod čepicí, nastoupil bych na prestižní obor. Zkusil vydělat nějaké peníze. Hodně peněz. A kdyby to nevyšlo, tak bych mohl nastoupit na školu. Titul bych měl a pedagogické minimum se za dva roky dá vystudovat i dálkově a mohl bych u toho i učit.

A já jsem neposlouchal. Racionální argumenty jsem se snažil přebít upřímností a odhodláním. Chci něco v životě dokázat, pomoct změnit společnost. Přenést ideály, kterým věřím na další generace. Být v zákopu a vybojovat na domácí frontě vítězství. Neschovávat se za blahosklonná slova o politické odpovědnosti. Vzít otěže do vlastních rukou. Děti jsou naše budoucnost. Mohu formovat pokolení, nepoznamenané válkou a útlakem. Pomoct vizi, které věřím, postavit se na vlastní a všem pochybovačům ukázat, že to jde.

Iracionální muž. Tak mě přezdývali. Není to tak docela pravda. Používali i mnohem ráznější označení, ale na tom nesejde. Má obhajoba byla všem pro smích. I někteří spolužáci se na mě dívali spatra, když jsem se oduševněle rozhovořil o tom, čemu věřím, a proč jsem se rozhodl pro studium právě na pedagogické fakultě.

Výtky ostatních nebyly tak úplně mimo. Hodně spolužáků bralo svoje studium jako prostředek k tomu prodloužit si dospívání. Rodiče jim dopřáli, co mohli, tak proč ne? O učitelství nejevila zájem dobrá třetina mého ročníku. Možná někoho napadne, proč tam pak chodili. Tak kromě toho, že práce nebyla nic pro ně, každý dobře ví, že bez titulu si na pracovním trhu ani neškrtnete. Nesejde na tom, z čeho ten titul máte. Ono to beztak nikoho moc nezajímá. Hlavně, že jste si odseděli své a udělali státnice.

Nebyl jsem u studia jediný, který chtěl něco dokázat, změnit. Dokonce jsme měli svůj spolek. Hledali jsme výzvy, snažíc se pokořit svůj vlastní strach. Hledali jsme okrajové školy, zapsali se do různých organizací, chodívali na veřejné akce, a když o něco šlo, podpořili jsme své budoucí kolegy. Takový pobláznění aktivisti, mohlo by se zdát. No dělalo nám to radost. Nebyli jsme sami. Já nebyl sám. A to je u tak misijní práce, jakou učení vskutku je, hřejivý pocit. Neprahl jsem po uznání, ale bylo pro mě důležité. Těch pár lidí, pro které byla škola a školství něčím víc, než jen králikárnou, kam se odkládají děti, mě utvrzovalo v mém přesvědčení. A když jsem to potřeboval, měl pochyby, pomáhali mi znovu objevit odhodlání. Ne. Bez nich bych to nedokázal. Bez nich bych se zlomil. Opustil to, co jsem tolik bránil.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Slovák pomáha pri Mosule: Tu sa bojuje proti najväčšiemu zlu

Neumytý, neoholený, hladný. Po troch dňoch na fronte chce OLIVER VALENTOVIČ len teplú sprchu, pivo a pizzu. Pomáha pri irackom Mosule.

KOMENTÁRE

Koaličný Kotleba? Smer sa už vôbec nehanbí

Snaha kontrolovať moc je natoľko prioritná, že všetko ostatné ide bokom.


Už ste čítali?