4. Nádraží

Autor: Juraj Zaťko | 10.9.2015 o 20:13 | Karma článku: 5,45 | Prečítané:  345x

Nezůstávalo toho moc, o čem bych mohl přemýšlet. Ještě bych se náhodou rozhodl jinak a svojí podivuhodnou cestu na Slovensko zazdil.

Nabalil jsem si, co mě napadlo, do telefonu nahrál itinerář, zaměnil koruny za eura a s netrpělivostí koukal na seriál, doufajíc, že mě uspí. Byl jsem však natolik vzrušený, že to jednoduše nešlo. V hlavě jsem si promítal, co mě čeká. Jaký bude ten tajemný, okázalý ředitel a jak to celé dopadne.

Brzy ráno jsem nastoupil na vlak do Bratislavy. Místo jsem si našel rychle a mohl jsem se dívat na ubíhající krajinu. Měl jsem knížku, ale jelikož jsem toho moc nenaspal, na čtení jsem neměl pomyšlení. Poslouchal jsem hudbu a místy usínajíc se díval z okna. Jak jsme se blížili k hranicím, začal jsem se probouzet. Noční vzrušení se vracelo a kapky adrenalinu mi rozbušili srdce. Přicházím do Bratislavy. Skutečně se to děje. Dokonale probraný jsem vystoupil na nádraží a hned začal hledat toaletu. Po několika hodinách jsem už opravdu musel. Nebylo to snadné, ale našel jsem, co jsem hledal. A bez překvapení, ochuzen o padesát centů vstoupil do močí nasáklé, levnými čisticími prostředky pach přebíjejíce, místnosti, která se snad od svého zbudování nezměnila. Tedy přeci jen nějak ano. Zchátrala.

Na obranu musím říct, že to není jediné nádraží v Československu, které takhle dopadlo. No když si to dám do poměru k Praze, kde jsem se cítil jak na letišti, Bratislava přivítá návštěvníky vcelku nechvalně. Bezdomovci k tomu patří. Zbloudilé duše na cestě nikam. Když se rozpadl socializmus a dělníci, kteří pracovali ve fabrice celý život a bydleli v bytech pro ně určených, byli vyhnáni a najednou odkázání sami na sebe, vytvořili jizvu, základ sociální spodiny, se kterým se neumíme vypořádat. Jen další dopad toho sociálního experimentu, kterému byli naše krajiny vystaveny. Tak to dopadne, když se nějaká ideologie snaží násilím spoutat to, co spoutat nelze. Lidi. Ono se to nakonec pokaždé zhroutí a dojde k uvolnění. A to, co drželo uměle vyvíjenou silou, se rozpadne.

U okénka jsem si koupil lístek do Košic. Usměvavé slečně se podařilo rozptýlit moje chmury a malinko napravit reputaci svého hlavního města. Měl jsem tak hodinu do odjezdu vlaku. Rozhodl jsem se podívat se ven. Byl to zážitek. Jak jsem procházel nejbližším okolím nádraží a koukal se na rozpadající, no asi všecko, přešlo mě prvotní znechucení a pocítil jsem lítost. Jak jsem se vzdaloval víc od nádraží a procházel přes zeleň a hlavní dopravní tepny, město se měnilo na celkem normální. Neměl jsem čas dostat se do historického centra. Slíbil jsem si, že na cestě zpátky si ho udělám. Chtěl sem dát Bratislavě šanci. Přemýšlel jsem nad ní, jako ženou. Jak by se musela stydět, kdyby první, co by si na ní někdo všiml, byla nechutná, odpuzující bradavice. A její nejbližší, který by jí mohli pomoci, tak nedělají. Její krása jim za to nestojí. Nebo jsou tak chudí?

Doběhl jsem na nástupiště a nastoupil na vlak. Chvíli jsem musel hledat kupé, ve kterém nikdo není a nakonec se to povedlo. Lidé mi nevadí, ale při šest hodinové cestě jsem stál o jisté pohodlí a taky výhled. I když se Slovensko zatím moc neukázalo, nelámal jsem nad ním hůl. Kdysi to byla i moje země, i když někteří nacionalisté by se se mnou přeli. A to na obou stranách. Ale já se na to nechci dívat přes prsty. I u nás se někteří přou, že nejsou Češi, ale Moravané, nebo Slezané. Pro mě je to prostě otázka perspektivy.

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Slovák pomáha pri Mosule: Tu sa bojuje proti najväčšiemu zlu

Neumytý, neoholený, hladný. Po troch dňoch na fronte chce OLIVER VALENTOVIČ len teplú sprchu, pivo a pizzu. Pomáha pri irackom Mosule.

KOMENTÁRE

Koaličný Kotleba? Smer sa už vôbec nehanbí

Snaha kontrolovať moc je natoľko prioritná, že všetko ostatné ide bokom.


Už ste čítali?