6. Maloměsto

Autor: Juraj Zaťko | 12.9.2015 o 19:45 | Karma článku: 4,69 | Prečítané:  573x

Košice mě překvapili. Nádraží vypadalo staře, ale přesto hezky. Tak nějak normálně. Na nic se nehrálo. Vlakové a autobusové nádraží bylo to samé a nemusel jsem nikam chodit.

Našel jsem si své nástupiště, zkontroloval čas a vydal se na menší cestu. Vše šlo dle plánu a tak mě čekala návštěva nedaleké restaurace. Jídlo, pití, toaleta, Internet a nikdo se tam na vás nekouká jako na pitomce, ať vypadáte sebehůř. Co jiného, nežli výdobytek západní civilizace, všemi odsuzovaný McDonald‘s. Hodně oken a divně tvarovaných křesel, aby se snad člověk necítil pohodlně. Měl jsem docela hlad. Dal jsem si velký Burger, mrkev, salát a kolu. Připojil se na Internet, zkontroloval všechny statusy, podíval se, co mě ještě čeká a hledal jinou cestu zpět.

Nechal jsem si půl hodiny na to, abych se kouknul na Košickou dominantu, Dóm svaté Alžběty. Dle mapy bych to měl stihnout. Jak jsem procházel uličkami, vůbec jsem neměl pocit, že jsem v nějakém velkém městě. Vše bylo takové malé. Až nová zástavba ukazovala, že se ve městě něco děje. Náměstí, na kterém byl Dóm, bylo opět celkem prťavé. Usoudil jsem, že to bude v Košicích asi všechno. Taková rozvleklá zmenšenina velkého města. Udělal jsem si první fotku a šel zpátky na nádraží. Autobus tam už stál a cestující nastupovali. Zarazilo mě, jak lidé vytvořili kolem vstupních dveří neforemnou kupu. Neměl jsem pocit, že je jich víc, než co dokáže autobus pojmout no i tak se tlačili, jako by nebylo nic důležitějšího, nežli si zasednout co nejlepší místo. Když to porovnám s tím, jak se u nás lidé stavějí do řady za sebou, tak nějak přirozeně spořádaně, tohle byl chaos. Boj o to, kdo je silnější. Můžu si do deníčku poznačit rozdíl mezi našimi národy.

Když jsem si kupoval lístek, řidič se na mě divně podíval. Asi moc Čechů nevozí, ale neřekl nic. Jak jsem se díval po sedadlech a hledal to, kam si sednu, převážila moje mužská část a zvolil jsem hezkou dívku před starším pánem, který nebyl zrovna nejmenší. Lhal bych, kdybych řekl, že pohodlí byl hlavní důvod, proč jsem se zeptal oné dívky, jestli je vedle ní volno. Bylo. Sedl jsem si a začal přemýšlet nad tím, jestli si dívky a ženy uvědomují, jakou roli mají ve světě. Jak jejich krása a úsměvy člověku zvednou náladu a promění jinak všední den na něco krásného. A to i bez sexuálního podtextu. Prostě ženy jsou krásné a líbivé a muži se opájejí právě tím, jaké jsou. Nádherná symbióza.

Jízda autobusem byla jiná. Procházeli jsme vesnicemi a městy. Vše bylo zasazeno do přírody. Cesta lemovala údolí a z obou stran se nad námi tyčili zelené kopce. Když se člověk pohybuje v okolí velkých měst, tak jsou lesy hodně daleko a na kopcích se táhnou pole. Příroda je zatlačená někam do úzadí. A tady, v prostředí, kde je lidí míň, infrastruktura méně rozvinutá a všichni žijí skromněji, si příroda drží svoje místo. Těžko říct, jestli je to povahou těch, kteří tady žijí, nebo tím, že východ Slovenska je prostě a jednoduše chudší.

Autobus nezobrazoval informaci o tom, jaká je nejbližší zastávka, tak jsem se musel upřeně dívat z okna a číst každou ceduli s názvem obce, nebo města. Pak mě napadlo, že si můžu zapnout GPS a sledovat na mapě, kde se autobus nachází. Fungovalo to bezvadně. Mapu jsem si prozíravě stáhl do telefonu ještě doma. Cíl mé cesty se neúprosně blížil. Vstoupili jsme do města. Vypadalo jako vesnice. Jak jsem se díval na mapě, vypadalo to tak, že se spojilo několik vesnic, které vytvořili město. A já se blížil do jeho centra. Autobus zastavil a já vystoupil. Zvlhly mi dlaně. V břiše se vyrojili mravenci. Jsem tady. Je už pomalu večer, ale jsem tady.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Slovák pomáha pri Mosule: Tu sa bojuje proti najväčšiemu zlu

Neumytý, neoholený, hladný. Po troch dňoch na fronte chce OLIVER VALENTOVIČ len teplú sprchu, pivo a pizzu. Pomáha pri irackom Mosule.

KOMENTÁRE

Koaličný Kotleba? Smer sa už vôbec nehanbí

Snaha kontrolovať moc je natoľko prioritná, že všetko ostatné ide bokom.


Už ste čítali?