8. Byt

Autor: Juraj Zaťko | 14.9.2015 o 19:28 | Karma článku: 3,65 | Prečítané:  868x

Byt, ve kterém jsem se ocitnul, byl zařízen skromně. Kromě kuchyně měl další dva pokoje. Nábytku bylo poskromnu. Pravděpodobně nechávají nájemníky, ať si vyberou a zařídí vše tak, jak jim vyhovuje. Nebo jen nemají peníze.

V lednici bylo ovoce, džus a nějaké chlebíčky. Dokonce i bez masa. Vypadá to, že jdou z dobou. Vybalil jsem si věci a na stolku našel heslo k wifi. Ředitel myslel opravdu na všechno. Připojil jsem se a opět překontroloval, co se za mé nepřítomnosti událo. Nic významného.

Šel jsem do sprchy. Dokonce tam pro mě byli i ručníky a mýdlo. Jako na hotelu. Pustil jsem na sebe horkou vodu a konečně se trochu uvolnil. Celé to neznáme prostředí a absurdita situace, nevyjímaje podivného ředitele, který se se mnou baví tak, jakoby jsme byli staří známí, mě nepřestávala udržovat v nejistotě. Vyká mi, no z jeho projevů je patrná taková blízkost a pohoda. Když si přehrávám náš rozhovor, nemůžu se ubránit dojmu, že situaci plně ovládá. Pokaždé mluví hlavně on a nedává mi moc prostor na otázky. Budu muset svůj přístup přehodnotit a víc se snažit převzít kontrolu.

Po sprše mě přepadl hlad. Jídlo, co mi ředitel připravil, bylo chutné. A to vypadalo úplně obyčejně. Na tabletu jsem si znovu četl informace o městu. Etymologie názvu prozrazovala, že původně se obec jmenovala U pánov. Později vznikla vesnice se stejným jménem opodál a tak se původní jméno změnilo na Tu u pánov, ze kterého celkem rychle vznikl název Utupanovo. Autor na konci nezapomněl napsat, že je to jen odhad, jelikož moc listin se z té doby neuchovalo. Alespoň, že název nepochází ze slova tupec. Vesnice U tupců nevypovídá nic lichotivého o svých obyvatelích, kterých je kolem pět tisíc. Škola opravdu sídlila v prostorách někdejšího zámku. Alespoň ho nenechali zchátrat, jak se to stalo jiným.

Po jídle na mě přišla ještě větší únava, než doposud. Slunce zapadlo a venku se rozlila tma. Veřejné osvětlení bylo tlumené, co měli na svědomí velké rozestupy mezi lampami. Až blíž u centru bylo světla více. No z velkým městem se to absolutně nedá srovnat. Otevřel jsem okno a vyhrnul se na mě čerstvý vzduch. Vím, že je to oficiálně město, ale nikdo mě o tom nepřesvědčí. Takový klid není normální. A hvězdy jsou taky vidět. A ten klid. Žádná veřejná doprava, žádná rušná ulice. Pustil jsem si hudbu a nechal se unášet klidem, který sálal odevšad. V takovéto okamžiky se zastavím a přemýšlím nad tím, jaký život vedu. Pln všeho, snažíc se ho zaplnit ještě víc něčím, co neznám, ale věřím, že to najdu. Dokázal bych tu žít? Vzdálen od všeho, co znám? Co bych tady vlastně dělal? A proč jsem sem vůbec jezdil? Neblahé to důsledky toho, když se člověk ocitne tváří v tvář sám sobě. Nemá mě co pořádně rozptýlit a má mysl si se mnou zahrává. V tom shonu, který naplňuje povětšinou můj život, je něco přímé. Nemusím přemýšlet nad tím, nebo tam tím. Prostě jedu a rozhoduju se za pochodu. A tady? Dokázalo by mě něco vytížit natolik, abych nemusel přemýšlet nad následujícím krokem?

Otázky, které mi vířili hlavou, neměli odpovědi. Ale to ani nebyl jejich cíl. Lehl jsem si do postele a s klidem usnul.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Slovák pomáha pri Mosule: Tu sa bojuje proti najväčšiemu zlu

Neumytý, neoholený, hladný. Po troch dňoch na fronte chce OLIVER VALENTOVIČ len teplú sprchu, pivo a pizzu. Pomáha pri irackom Mosule.

KOMENTÁRE

Koaličný Kotleba? Smer sa už vôbec nehanbí

Snaha kontrolovať moc je natoľko prioritná, že všetko ostatné ide bokom.


Už ste čítali?